Pokud nás sledujete na sociálních sítích, pak Bruce a Merci určitě od vidění znáte. Byli našimi modely na pivečkové produkty. Poslední dobou využíváme na focení hlavně adopťáky – hravě strčí do kapsy jakéhokoliv jiného pejska. Opět jsme vyzpovídali jednoho šťastného adoptivního rodiče, a to rovnou dvounásobného. Co obnáší dva adopťáci, se dozvíte v našem rozhovoru.
Proč jste se rozhodli adoptovat zrovna Merci a Bruce? Čím vás zaujali?
Merci jsme si pořídili, protože jsme se shodli, že pejska chceme a jsme schopni mu dát domácí prostředí. Holky z Buldočí naděje jsem sledoval již dlouho a oba máme rádi placatky (v podstatě cokoliv, co má placatý čumák), takže bylo jasné, odkud si pejska pořídíme. A když jsem viděl seznamovací album Merci, nebylo o čem (stálo tam „čas od času prožene kočky“, což jsme přesně potřebovali :-)), v podstatě láska na první pohled.
Bruce (původně pojmenovaný Chandler, nyní ale Bruce Wayne alias Batman) byl spíš impulzivní rozhodnutí. Holky z Buldočí naděje nabídly rodinám, které od nich již nějakého pejska adoptovaly, tohle štěňátko. Oba jsme se do něj okamžitě zamilovali. No a já se šel akorát na 2 měsíce učit na zkoušky, takže ideální doba na to si pořídit štěňátko.
Znáte jejich příběh?
Oba zachránily holky z OS Buldočí naděje.
Merci je asi čtyřletá fenka francouzského buldočka, která má za sebou určitě několik vrhů štěňat. Našli ji se toulat na Slovensku; těžko říct, zda utekla nebo se ji někdo chtěl prostě zbavit. Bohužel, už nikdy se nedozvíme, čím vším si prošla; na druhou stranu je toto již pouze minulostí.
A má dvojí občanství – očipována totiž byla i na Slovensku i u nás v Česku.
Bruce je asi roční kříženec francouzského buldočka s čímsi – v úvahu zatím podle zbarvení, výšky, postavy a chování připadá bostonek, dobrman, rotvajler, pražský krysařík. Nejpravděpodobněji se jej pokusili nakřížit tak, aby měl dnes velmi chtěné, avšak nestandardní, zbarvení. Je přivezený rovnou ze zavřené množírny, kde strávil přibližně prvních 6 měsíců svého života.
Jak dlouho je máte?
Merci máme něco málo přes rok (adoptovali jsme ji 15. 4. 2018), takže s námi oslavila tzv. první „bydleniny“ (jak se tomu v hantýrce nás psích opečovávatelů říká).
Bruce je u nás přes půl roku. Zatím ho máme pouze v předadopční péči – podmínkou adopce totiž byla jeho kastrace, a tu prodělal teprve teď. Stejně tak každý pejsek, kterého si pořídíte z Buldočí naděje, bude kastrovaný, právě proto, aby se zamezilo dalšímu množení.
Co prvního vám prolétlo hlavou, když jste si vezli domů prvního z pejsků?
Jednak to byl pocit obrovského štěstí, jednak pochyby, zda to zvládneme (sám jsem měl pejska naposledy v roce 2009, navíc ne v bytě) a hlavně jsem viděl to klubíčko neštěstí: poprvé v Praze, poprvé na vodítku, poprvé v autobuse…
Ale radost, láska a štěstí prostě převládly.
Jak probíhalo jejich seznamování, jak se sžívali?
Když jsme si měli brát domů Bruce, jeli jsme si pro něj za holkami do Olomouce i s Merci.
Vidím to jako dnes: já mám na klíně Bruce, David má na klíně Merci. Merci neví, co se děje, ale zvídavě ji očuchává a líže takové malé, nohaté, ušaté stvoření.
Bruce si z ní udělal na začátku mámu – chtěl si s ní hrát a cucal jí cecíky. Dnes je Bruce třeštidlo, pořád si chce hrát, což se Merci úplně ne vždy líbí.
Ale je potřeba říct, že z původně letargického buldočka, kterým Merci byla, se vyklubala taková malá podvraťačka a je dost zvídavá: s hračkami si má kdo hrát, občas i oblečení najdu na jiném místě, než původně bylo :-). A na tom má rozhodně zásluhu právě Bruce.
Jak se adopcí proměnila Vaše domácnost?
S Merci jsme se sžili rychle: na začátku měla jen asi dvě nebo tři nehody (čůrací). Pak se naučila náš režim a my ten její. Vlastně přibyl jen hladový krk, kupa hraček (se kterými si nehrála) a pelíšek. Merci byla hlavně válecí typ, takže ideální k televizi a na prochajdu do parku.
S Brucem to byl trochu oříšek. Kakal a čůral snad všude, museli jsme pořídit ohrádku. Pak cestovní box a nakonec klec. Zjistili jsme, kde mají nejlevnější plenky (ty speciální psí jsou 3x dražší než lidské), že se vyrábí koberec z dílů, které se samostatně dají vzít a umýt (když se stane nehoda), nechali jsme spoustu peněz na veterině za léky, dokud se nepřišlo na to, co mu vlastně je. Místo učení se na advokátky jsem si zlepšoval fyzičku (běhání nahoru a dolů po schodech několikrát denně ze třetího patra). A opět najetí na nový režim. A přibyla spousta dalších hraček, se kterými si konečně začal někdo hrát…
Mají nějaká specifika?
Merci se stále bojí prudkých pohybů a nechce se venčit jen tak s někým. Zároveň se uprostřed procházky ráda zastaví a prostě stojí, dokud se sama nerozhodne, že teda jdeme dál. Ale Merci miluje lidi, hlavně teda dámy.
Co se týče specifik, tak má trochu na stranu hlavičku, ale to jí v ničem nepřekáží. Naopak vypadá, jakože se na vás dívá. Druhým specifikem je krmení, ke kterému potřebuje 100% klid. Nikdo nesmí být okolo – v dohledu ani v doslechu.
Bruce byl asi specifičtější v tom, že jsme zpočátku řešili několik měsíců trvající průjmy (jednalo se o giardie/lamblie a další parazity, což jsme nakonec vyléčili). Chodil jsem venčit i přes oběd, abych to pak případně nemusel uklízet nebo aby to nesežral a znovu se tím nenakazil. Doma je jako utržený ze řetězu, prostě pes v pubertě. Venku je jako vyměněný a stačí někde šelest nebo lidi na blízku a hned by utíkal. O to větší výzva je vlastně jakékoliv venčení, protože aby se vykakal, tak taky potřebuje 100% klid (jako Merci na krmení) a když ho nemá, tak ten bobek radši donese zase zpátky domů. Ale u obou dvou jsme přešli na BARF a nemůžeme si to (ani pejsci, což dokazují dokonale vylízané misky a pevná hovínka) vynachválit!
Co na nich máte rádi úplně nejvíc a co vám přinesli do života?
Na Merci mám rád ten stoický klid, se kterým vše zvládá, dokud pohár nepřeteče a pak začne sama řádit.
Na Brucovi jeho ztřeštěnost, kdy je schopný lítat jako blázen z pokoje do pokoje, narážet do všeho, co stojí v cestě, a pak za Vámi přijít, jakože proč si s ním nehrajete?!
A přinesli hlavně radost. A lásku. A pak i režim a starosti a výdaje a vstávání…
Ale ve finále stejně nic nepřekoná tu radost v očích, vrtění (zakrslých) ocásků a skákání, když se vrátíte domů (bez ohledu na to, zda po pěti minutách nebo po třech hodinách).
Co byste vzkázali či doporučili někomu, kdo o adopci uvažuje?
Nejprve bych asi začal jinak: nekupujte pejsky bez PP. V žádném případě.
A co se týká lidí, kteří uvažují o adopci: asi bychom jim doporučili, aby nejprve dobře zvážili, zda jsou schopni pejskovi dát potřebný prostor a čas. Adopce je skvělá věc (a nezáleží, zda budete adoptovat z Buldočí naděje nebo z Vašeho nejbližšího útulku). Především je potřeba mít na paměti, že většinou nevíte, co si pejsek předtím zažil a musíte na to brát ohled (poskytnout co možná nejklidnější prostředí, pravidelnost, jistotu, lásku) a musíte si obrnit nervy, co se týká rozličných nehod (loužička, hovínko, zničené boty, oblečení, sedačka, koberec, dveře…).
Za nás mohu říct, že jsme jednoznačně PRO a adopci doporučujeme. Pokud pejskovi dáte, co potřebuje, vrátí Vám to několikanásobně svou nekonečnou láskou a oddaností.
„Nekupuj, adoptuj!“